Úroky blízko minima. Proč se vyplatí podílet se na skutečných investicích?

Proč jsou již léta úroky tak nízké? Není to jen činností centrálních bank, jak se někdy zjednodušeně uvádí. Světová ekonomika se proměňuje, firmy jsou stále specializovanější. V 21. století tak Private Equity tak může nabídnout lepší ohodnocení než Public Equity (neboli burza). 

Český investor, který chtěl zhodnotit svoje volné prostředky, neměl v posledních letech příliš možností. Úrokové míry v Evropě stáhla finanční bouře roku 2008 z téměř čtyř procent pod jedno procento, a postupně se dále snižovaly. Česká národní banka musela do značné míry držet krok, jinak by česká koruna musela bojovat s tím, s čím neustále bojuje třeba švýcarský frank: všichni “do něj utíkají”, frank tím neustále posiluje, a švýcarské exporty si pak nikdo nemůže dovolit kupovat.  

Klesající úrokové míry ještě nějaký čas dovolovaly reálné zhodnocení úspor, protože inflace byla nízká. I v Česku jsme zažili několik let takřka nulové inflace, a tak nízké úrokové sazby střadatele tolik nebolely. Ale v roce 2017 inflace znovu ožila a od té doby bylo stále těžší dosáhnout reálného výnosu bez výraznějšího zvýšení rizika. 

Ekonomové se dodnes neshodli, proč je reálný úrok tak nízký. Jednoduché vysvětlení ale existuje: centrální banky tisknou peníze. Americký FED začal s takzvaným kvantitativním uvolňováním - což zní trochu sofistikovaněji než tisk peněz - již v roce 2008 a později se přidala i Evropská centrální banka. Ale to je zčásti zástupné vysvětlení. Peníze začaly banky tisknout v momentě, kdy již nemohly realisticky dále snížit úrokové sazby do záporu. Vše nasvědčuje tomu, že takzvaná přirozená úroková míra je dnes skutečně nízká, a centrální banky podle ní přizpůsobují tu svou, krátkodobou.  

Vysvětlení nízké přirozené úrokové míry se nabízí několik. V uplynulých desetiletích lidstvo velmi zbohatlo. I ti nejchudší lidé planety jsou dnes (až na výjimky) bohatší, bohatí zbohatli o něco více. Svůj majetek i hotovost méně utrácejí za spotřebu – neexistuje dostatek drahých luxusních statků, trh s lety do vesmíru je stále ještě na papíře, takže jsou světové finanční trhy více zaplaveny volnými penězi. Velká část nového světového bohatství vznikla v Číně a i Číňané historicky spoří více, bohatí i nebohatí. Třeba i proto, že i v komunistické Číně jsou minimální penze a musí se platit za věci, které si Evropan zvykl neplatit. A tyto úspory se rovněž dostávají na světový trh.

Ačkoliv se to zdá nepravděpodobné, ve skutečnosti podle jistých měřítek technologický pokrok zpomalil. Minimálně ve srovnání s dobou z přelomu 19. a 20. století. Velkou část digitálního pokroku navíc původně financovaly vlády či armády včetně internetu. Fyzická infrastruktura jako dálnice či železnice navíc už z fyzikálních důvodů potřebovala vyšší investice než dnešní budování digitální infrastruktury. Replikace softwarového pokroku pro více uživatelů dokonce nevyžaduje náklady žádné. Podle některých ekonomů tak v posledních dekádách relativně ubylo zásadních velkých technologických projektů, minimálně v porovnání s množstvím volného kapitálu. A pak tu máme větší nejistotu. Burzovní krach ze začátku tisíciletí, finanční bouře 2008 i covidová bomba zvýšily motivaci všech k vyššímu spoření. Čistě kvůli zajištění. A čím více lidí spoří, tím těžší je na samotném spoření vydělat. 

 Naštěstí se ale změnily také formy střádání a investování. Dnes již i běžný střadatel nepotřebuje banky nebo svého brokera, aby se vůbec dostal k podílu na výnosu z investic skutečných investorů. A tak zatímco od spořícího účtu už dnes nikdo ani nečeká, že by mu nabídl nějaký výnos, může využít mnohem přímější propojení se zdrojem růstu hodnoty: vstoupit do světa investic.  

Pořád ještě přežívá představa, že investice znamenají sedět před obrazovkou se sloupcovými grafy a sledovat, co na burze nebo třeba na kryptoměnovém trhu zrovna roste či klesá a podle toho proklikávat svoje portfolio. Pokud na to někdo má nervy, proč ne. Ale je třeba si uvědomit, že je to jen zprostředkovaná účast na investicích činěných tou kterou firmou na burze (nebo tím kterým účastníkem blockchainu). 

Schopnost burzy správně ocenit hospodářskou aktivitu a hlavně potenciál firem je dnes pravděpodobně menší, než v době rozmachu burz v 19. a 20. století. Burza primárně pracuje se standardizovanými výsledky z výročních zpráv nebo z čtvrtletních reportů. Ale dnes jsou firmy mnohem specializovanější, komplexnější a hlavně různorodější než dřív, a tak nemusí být prostřednictvím standardizované finanční výsledky tolik srovnatelné. 

To je jeden z důvodů, proč se od 80. let v Británii rychle do celého světa rozšířila moderní forma investování do Private Equity, kdy zkušený a finančně silný PE investor investuje přímo do většinou většinových podílů ve firmách. Trpělivě pracuje na zvyšování jejich tržní hodnoty, a v konečném čase několika let realizuje exit a zhodnocení své investice. 

Výhod oproti nepřímým investicím skrze burzu je několik. PE investor má zkušenosti a schopný expertní tým, který je schopen zanalyzovat situaci ve firmě i pod povrchem publikovaných finančních výkazů. Zejména u moderních specializovaných firem, u kterých neexistuje „standard“, vůči kterému by bylo možné poměřovat. Protože PE investor investuje primárně svoje vlastní prostředky, nese svou kůži na trh a o to je při své práci pečlivější. Když se pak investicí stává většinovým vlastníkem, má také sílu prosadit změny, které povedou ke zhodnocení investice. Silné vlastní finanční zázemí znamená, že je schopen při vstupu jednat rychle a operativně. Čas hraje u mnoha investičních příležitostí klíčovou roli pro zajištění úspěchu a tím pádem i zhodnocení.  

Vedle přímých PE investorů ale na trhu samozřejmě dál působí i „tradiční“ forma zprostředkovaného investování prostřednictvím investičních fondů. Ty existovaly již před PE investováním, a odlišují se dvěma zásadními rozdíly: investiční fondy mívají menší podíl na prosazování změny k lepšímu v investovaných firmách, často mají spíše dobrý „čich“ na to, kde se děje (nebo bude dít) něco zajímavého. A většinou investují primárně prostředky svých vkladatelů, jen někdy také své vlastní. 

Přesto skýtá fondová struktura zejména na českém trhu některé výhody, kvůli kterým se těší přízni střadatelů. Všechny investiční fondy včetně NRIF (Natland rezidenční investiční fond) jsou dnes v Česku regulovanější než dluhopisy, a proto jsou u investorů populárnější.  

(Článek vyšel na investičním portálu warengo.com.)