Komentář Petra Bartoně: Staré má zelenou

16.10.2020

(Text byl uveřejněn na serveru E15.)

Dokážete doplnit číselnou řadu 40 – 55 – 60? Právě dnes ji druhým dnem řeší v Bruselu. Lídři členských zemí naposledy vyjednávají, k jakému dalšímu snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 se letos v prosinci upíší, 40 procent platí nyní, 55 chce Evropská komise a 60 Evropský parlament. K těmto ambicím má přispět i nový Fond obnovy, který Česku v létě přiřkl 182 miliard korun, zejména na podporu zelených investic. Má to však tři problémy.

182 miliard je obrovská částka. Ještě o čtvrtinu vyšší, než kolik chce stát vynaložit na celkové investice v příštím roce, kdy se chce „proinvestovávat z krize“ 146 miliardami. S výjimkou některých středomořských zemí, které fond berou jako fiskální záchranu, ho většina zodpovědných zemí naopak vnímá jako příležitost ke změně. Tak aby z tragédie roku 2020 vyšlo alespoň něco pozitivního, chtějí se odpoutat od účetního uvažování typu „jakou podružnost můžeme ještě vykázat v zelené kolonce“ a mohli se pustit i do významnějších změn.

Český Národní plán je jen opakovaným cvičením dvou předchozích, a to Národního investičního plánu z loňských Vánoc a shonu, za co utratit 500miliardový schodek. Ministři přitom veřejně přiznávají, že pokaždé obesílají ministerstva s žádostí o doplnění excelovské tabulky o projekty, které již dávno připravují, nebo o nich alespoň někdy uvažovali. Posléze nějaký stážista uspořádá tabulku podle odvětví a vyjde z ní, že například na železnice má padnout 16 miliard. A železnice jsou přeci zelené, to ví každý.

Že jde o hru „co nám uznají“ nepřímo přiznává i stát, když nahlásil o 40 miliard více, než je strop. Něco nám jistě neuznají, ať si vyberou.

Odpovědný investor však postupuje zcela opačně. Nejprve si stanoví cíl, například snížení emisí, a pak zjišťuje, jak jej co nejefektivněji docílit z daných peněz. Pokud si myslí, že finance stačit nebudou, snaží se alespoň maximalizovat, jak daleko může s danou částkou dojít.

Místo toho však česká vláda odjela na jednání s tím, že by se 55 procent nemělo počítat zvlášť za každou zemi, ale za EU jako celek. To může logicky obhajovat jen někdo, kdo nepočítá se splněním cíle a kdo se o splnění, bez plánu, ani nebude pokoušet. Ať ostatní sníží o více, za EU jako celek to vyjde. Přitom je to právě východní Evropa s tehdejším průmyslovým srdcem, kdo už teď má v metodě výpočtu výhodu. Srovnáváme se s nejšpinavějším obdobím konce komunismu, kdy u nás docházelo k exhalačním zvěrstvům na Západě zcela nemyslitelným.

Stát má o investicích jasno. Než aby investoval do vytváření vhodného prostředí pro investory, dodržování vlastních slibů a neměnění plánů, své investice chce soustředit do jádra. Navzdory riziku, že prohraje boj o čas s technologickým pokrokem. Zatím jaderné výdaje nelze vykazovat v zelené kolonce, tak se nyní diplomacie soustředí na další kreativní účetnictví – „změňte nám definici, abychom se do ní vešli“.

Evropská rada usiluje v podobných případech o jednomyslnost, nicméně o budoucnosti zelených investic v prosinci rozhodne kvalifikovaná většina. Bohužel možná těch s kvalifikovanějším investičním plánem.

Petr Bartoň, hlavní ekonom investiční skupiny Natland

Zpět na přehled